Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hromy a blesky

19. 11. 2010

Dalšího rána se Eragon usilovně snažil potlačit myšlenky na nedávné události; byly pro něj příliš bolestné, než aby chtěl o nich znovu přemýšlet. Místo toho zaměřil své síly na úvahy, jak najít a zabít ra’zaky. Zastřelím je lukem, rozhodl se a představil si, jak by postavy v pláštích vypadaly s šípem zabodnutým v těle.

S velikou námahou se postavil. Svaly ho bolely i při sebemenším pohybu a jeden z prstů měl rozpálený a nateklý. Když byli připraveni k odjezdu, nasedl na Kadoka a jízlivě poznamenal: „Pokud to tak půjde dál, rozmlátíš mě na kusy.“

„Nebyl bych na tebe tak tvrdý, kdybych si nemyslel, že jsi dost silný.“

„Pro jednou by mi nevadilo, kdybys mě považoval za trochu slabšího,“ zabručel Eragon.

Kadok se nervózně vzepjal, když se k němu přiblížila Safira. Prohlížela si ho tak trochu s odporem a pak Eragonovi oznámila: Na pláni se stejně není kde schovat, tak se ani nebudu snažit zůstat z dohledu. Odteď prostě poletím nad vámi.

Vznesla se do vzduchu a začala prudce stoupat. Oni však museli po svých. Na mnoha místech se pěšina ztrácela, a tak si sami hledali cestu dolů. Občas museli sesednout z koní a vést je pěšky a přidržovat se stromů, aby se nezřítili ze srázu. Na zemi ležely uvolněné balvany, a tak byla půda pod nohama ještě zrádnější. Navzdory zimě se při náročném sestupu pěkně zapotili a potrápili.

Když kolem poledne dorazili k úpatí, zastavili k odpočinku. Anora se tam stáčela doleva a proudila na sever. Vál ostrý vítr, který je nemilosrdně šlehal do tváří. Půda byla vyprahlá a do očí jim létal prach.

Ta rovina všude kolem naplňovala Eragona nejistotou. Planinu nenarušil jediný kopeček či pahorek. Celý život žil obklopený horami a kopci. Bez nich se cítil nechráněný a zranitelný jako myš pod ostrým zrakem orla.

Na okraji planiny se cesta rozbíhala na tři strany. První odbočka se stáčela na sever, směrem k Ceunonu, jednomu z největších severních měst; druhá vedla napříč planinou; a ta poslední směřovala na jih. Zkoumali, zda někde nenajdou stopy ra’zaků, a nakonec je skutečně našli. Mířily přímo k pastvinám.

„Vypadá to, že se vydali do Yazuaku,“ řekl zmateně Brom.

„Kde to je?“

„Přímo na jih. Asi čtyři dny cesty, pokud všechno půjde dobře. Je to vesnička ležící u řeky Ninor.“ Ukázal k Anoře, která tekla směrem na sever. „Tohle je náš jediný zdroj vody. Než se pokusíme přejít pláně, budeme muset naplnit vaky s vodou. Odtud až do Yazuaku není žádné jezírko ani potok.“

Eragon začal být vzrušený z představy honu. Za několik dní, možná ani ne za týden, použije svoje šípy a pomstí Gerovu smrt. A pak... Nechtěl myslet na to, co by se mohlo stát pak.

Naplnili vaky vodou, napojili koně a sami se pořádně napili. Safira se k nim přidala a několikrát si lokla. Takto posíleni zamířili na východ a vydali se přes pláň.

Eragon po určité době usoudil, že to bude vítr, co ho tolik rozčiluje. Za všechno, z čeho se cítil tak bídně - rozpraskané rty, vyprahlý jazyk a pálící oči -, mohl právě ten vítr. Jeho neustálé poryvy je provázely celý den. Večer vichr ještě zesílil, místo aby se utišil.

Protože se nebylo kde schovat, museli se utábořit na volném prostranství. Eragon našel nějaký zakrslý keřík, nejspíš nějakou odolnou rostlinu, které svědčí drsné podmínky, a vytáhl ji ze země. Pečlivě nakupil hromádku roští a pokusil se ji zapálit, ale dřevěné stonky jenom kouřily a linul se z nich štiplavý zápach. Otráveně hodil křesadlo Bromovi. „Nechce se to rozhořet, tím spíš v tomhle mizerném větru. Zkus to ještě ty, jinak dnes máme studenou večeři.“

Brom zaklekl k roští a kriticky si ho prohlédl. Přeložil pár větviček, pak zakřesal, až se na rostliny snesl příval jisker. Začalo se z nich kouřit, ale nic víc. Brom se zakabonil a zkusil to znovu, ale měl stejnou smůlu jako Eragon. „Brisingr!“ zaklel vztekle, když znovu zakřesal. Najednou se objevily plameny a on ustoupil o krok s potěšeným výrazem ve tváři. „Tak vidíš. Muselo to doutnat uvnitř.“

Než se jídlo uvařilo, zabojovali si s dřevěnými meči. Vzhledem k únavě to pro oba bylo náročné, takže šermovali jen krátce. Když se najedli, uložili se vedle Safiry a spali, vděční za úkryt jejích křídel.

Stejně jako předchozího dne i dnes je uvítal studený vítr, prohánějící se bezútěšnou rovinou. Eragonovi během noci popraskaly rty; pokaždé když se usmál nebo promluvil, pokryly je kapičky krve. Když si je olizoval, bylo to ještě horší. Brom byl na tom stejně. Než nasedli na koně, střídmě je napojili ze zásob vody. Den uběhl v jednotvárném, nekonečném trmácení se pustinou.

Třetího dne se Eragon probudil dobře odpočatý a navíc ustal vítr. Obojí mu zvedlo náladu. Přesto jeho veselí pohaslo, když uviděl, že nebe před nimi potemnělo bouřkovými mraky.

Brom pohlédl na mračna a ušklíbl se. „Normálně bych do takové bouřky nejel, ale stejně nás zasáhne, ať uděláme cokoli, takže bychom měli aspoň urazit kus cesty.“

Když dojeli na okraj bouře, bylo ještě bezvětří. Vstoupili do jejího stínu a Eragon pohlédl vzhůru. Bouřkový mrak vypadal velice neobvykle a vytvářel přírodní katedrálu s mohutnou klenutou střechou. Když zapojil představivost, viděl sloupy, okna, stoupající etáže a spletité chrliče. Byla to nespoutaná krása.

Ve chvíli, kdy Eragon sklouzl pohledem k zemi, hnala se proti nim polehlou trávou obří vlna. Okamžik mu trvalo, než si uvědomil, že jde o obrovský poryv větru. Brom to také viděl a oba skrčili ramena, aby se připravili na smršť.

Vichřice už byla skoro nad nimi a vtom Eragonovi prolétla hlavou děsivá myšlenka. Otočil se v sedle a zakřičel na ni nahlas i v duchu: „Safiro! Přistaň!“ Brom zbledl. Spatřili ji nad sebou, jak se střemhlav řítí k zemi. Tohle nezvládne!

Safira se stočila zpátky, aby získala trochu času. Zatímco ji pozorovali, zuřivá vichřice je zasáhla jako rána kladivem. Eragon zalapal po dechu, křečovitě svíral okraj sedla a v uších se mu rozlehlo děsivé kvílení. Kadok zavrávoral a zaryl kopyta do země, až mu hříva divoce létala vzduchem. Vítr z nich rval šaty neviditelnými prsty a vzduch temněl prašnými mraky, které se zvedaly ze země.

Eragon přimhouřenýma očima hledal Safiru. Viděl, jak ztěžka dosedla na zem a pak se přikrčila s drápy zatnutými do země. Vítr ji zasáhl právě ve chvíli, kdy začínala skládat křídla. Se zuřivým škubnutím jí je znovu rozevřel a zdvihl ji do vzduchu. Chvíli tam visela, neschopná ho přemoci. Pak s ní mrštil zpátky o zem.

Eragon prudce zabrzdil, otočil Kadoka a hnal se tryskem zpátky. Pobízel hnědáka patami i myslí a křičel: Safiro! Zkus zůstat při zemi. Už jdu! Cítil, jak ho zarputile poslouchá. Když se k ní přiblížili, Kadok se zarazil, a tak Eragon seskočil a utíkal k Safiře.

Luk ho udeřil do hlavy. Srazil ho silný náraz větru, takže letěl vpřed a dopadl na břicho. Uklouzl, pak se znovu se zaklením postavil na nohy a nedbal na odřeniny.

Safira už byla jen pár stop od něj, ale kvůli křídlům, která se divoce zmítala ve větru, se k ní nedokázal víc přiblížit. Vzpírala se silné vichřici a snažila se křídla složit. Pospíchal k jejímu pravému křídlu a chtěl jí ho stáhnout dolů, jenže vítr se jí znovu zmocnil a ona nad ním udělala ve vzduchu salto. Když dopadla, ostny na jejích zádech jen o kousíček minuly jeho hlavu. Zasekla se drápy do země a snažila se zůstat dole.

Křídla se jí začala opět zvedat, ale než ji to znovu převrátilo, Eragon skočil na to levé. Křídlo se v ohybech složilo a Safira si ho pevně přitáhla k tělu. Eragon se jí přehoupl přes záda a svalil se jí na druhé křídlo. Bez varování se však zvedlo do výšky a shodilo ho na zem. Udělal kotrmelec, vyskočil a znovu popadl okraj křídla. Safira ho začala skládat a on jí pomáhal ze všech sil. Ještě pár vteřin bojovali s větrem, ale nakonec ho přemohli.

Eragon se opřel o Safiru a ztěžka oddechoval. Jsi v pořádku? Cítil, jak se třese.

Chvíli jí trvalo, než odpověděla. Myslím... myslím, že ano. Zdála se být v šoku. Nic nemám zlomené. Nemohla jsem nic dělat - vítr mi to nedovolil. Byla jsem úplně bezmocná. Zachvěla se a zmlkla.

Znepokojeně na ni pohlédl. Neboj, už jsi v bezpečí. V dálce zahlédl Kadoka, stojícího zády k větru. V duchu mu dal pokyn, aby se vrátil k Bromovi. Pak vylezl na Safiru. Plazila se po cestě proti silné vichřici a on se jí tiskl k zádům s hlavou skloněnou.

Když dorazili k Bromovi, snažil se překřičet bouři: „Je zraněná?“

Eragon zavrtěl hlavou a sesedl. Kadok k němu přiklusal a zařehtal. Zatímco hladil koně po dlouhé čelisti, Brom mu ukázal temnou clonu deště, která se na ně valila jako vlnící se šedivá stěna. „Co dál?“ vykřikl Eragon a přitáhl si oblečení těsněji k tělu. Trhl sebou, když je zasáhl příval vody. Bodavý déšť byl studený jako led; zanedlouho byli promočení a třásli se zimou.

Na nebi se divoce blýskalo. Přes obzor se míhaly půlmílové blesky, následované hřměním, které otřásalo zemí pod jejich nohama. Bylo to krásné, ale přitom tak nebezpečné. Tu a tam se vznítila tráva, aby ji vzápětí uhasil déšť.

Divoké živly se zklidňovaly jen pomalu, ale jak den ubíhal, postupně se přenesly jinam. Obloha se znovu vyjasnila a zapadající slunce zářilo nad horizontem. Paprsky světla obarvily mraky planoucími barvami a všechno kolem nabylo ostrého kontrastu: jasně osvětlené na jedné straně a tmavý stín na té druhé. Věci se zdály najednou nesmírně obrovské; stonky trávy vypadaly jako mramorové sloupy. Obyčejné věci získaly nadpřirozenou krásu. Eragon měl pocit, jako by seděl uprostřed nějaké malby.

Obrozená země svěže voněla, pročistila jim mysl a zvedla jim náladu. Safira se protáhla, natáhla krk a spokojeně zařvala směrem k obloze. Koně od ní uskočili, ale Eragon s Bromem se usmáli nad její bujností.

Než padl soumrak, připravili si nocleh v mělké prohlubni. Dnes byli příliš unavení na hrátky s dřevěnými meči, a tak šli rovnou spát.