Jdi na obsah Jdi na menu
 


Objev

19. 11. 2010

Eragon zaklekl do udusaného trávníku a zkušeným okem přelétl stopy. Podle otisků byla zvěř na louce sotva před půlhodinou. Brzy se uloží ke spánku. Jeho kořist, malá srna, která výrazně kulhala na levou přední nohu, byla stále se stádem. Překvapovalo ho, že ji ještě nezahubil vlk nebo medvěd.

Nebe bylo čisté a potemnělé. Foukal mírný vítr. Kolem Eragona se tyčily hory a nad nimi se nesl stříbřitý mrak. Jeho okraje plály červeným světlem, jak je osvěcoval měsíc v úplňku, stojící na obloze mezi dvěma zasněženými vrcholky. Po horských úbočích stékaly potůčky z chladných ledovců a třpytivých závějí. Údolím se plížila hustá, pochmurná mlha, takže skoro neviděl na vlastní nohy.

Eragonovi bylo patnáct, už za necelý rok se měl stát mužem. Bystré hnědé oči mu lemovalo tmavé obočí. Jeho obnošené šaty svědčily o tom, že hodně pracuje. U opasku měl v pouzdře zasunutý lovecký nůž s kostěnou rukojetí a v ruce držel tisový luk v jelenicovém pouzdře, které ho chránilo před vlhkem. Na zádech nesl ruksak upevněný k dřevěné kostře.

Zvěř ho zavedla hluboko do pásu hor zvaných Dračí hory, táhnoucího se od severu až na jih celým územím Alagaësie. S tímto rozeklaným pohořím se spojovali podivní lidé a podivné pověsti, které nikdy nevěstily nic dobrého. Eragon se přesto Dračích hor nebál - byl z okolí Carvahallu jediný, kdo se odvážil stopovat zvěř hluboko do jejich skalnatých zákoutí.

Už třetí noc byl na lovu a zbývala mu jen polovina jídla. Pokud neuloví tu srnu, bude se muset vrátit domů s prázdnou. Zima se kvapem blíží a jeho rodina potřebuje maso a nemůže si ho dovolit kupovat v Carvahallu.

Eragon chvíli přemýšlel v tlumeném měsíčním světle a pak vykročil do lesa směrem k rokli, kde se podle něj zvěř určitě uložila k odpočinku. Stromy zakrývaly výhled na nebe a vrhaly na zem střapaté stíny. Stopy kontroloval jen příležitostně; věděl, kam jde.

Když dorazil k rokli, vytáhl tři šípy. Jeden z nich vložil do zářezu a druhé dva držel v levé ruce. Jediným jistým pohybem napjal tětivu luku. Ve světle měsíce viděl asi dvacet nehybných hromádek v místech, kde zvířata ležela v trávě. Srna, kterou stopoval, byla na okraji stáda, s levou přední nohou nepřirozeně nataženou podél těla.

Eragon se pomalu plížil ke stádu, připravený okamžitě vystřelit. Veškeré jeho úsilí posledních tří dnů směřovalo k tomuhle okamžiku. Naposledy se nadechl, aby se zklidnil, a - vtom se tichem noci rozlehla obrovská rána.

Stádo se dalo na útěk. Eragon vyrazil vpřed, a jak se hnal trávou, do tváře se mu opřel horký vítr. Prudce zabrzdil a vystřelil na běžící srnu. Šíp ji minul jenom o vlásek a on vztekle zasyčel do tmy. Zaklel, otočil se a automaticky si nachystal další šíp.

V místech, kde předtím odpočívala zvěř, doutnal veliký kruh trávy a stromů. Mnoho borovic mělo ohořelé jehlice a tráva kolem spáleniště byla polehlá. Vzduchem se nesl obláček kouře a zápach spáleniny Uprostřed vypáleného kruhu ležel nablýskaný modrý kámen. Nad sežehlým místem se linula mlha a zlehka se kolem něj vlnila.

Několik dlouhých minut zůstával Eragon ve střehu, ale jediné, co se na palouku pohnulo, byla mlha. Opatrně povolil tětivu a vykročil kupředu. V měsíčním světle jeho postava vrhala bledý stín přímo na kámen, u něhož se zastavil. Šťouchl do něj šípem a uskočil. Nic se ale nestalo, a tak ho opatrně zvedl.

Ještě nikdy neviděl, aby příroda vyleštila kámen tak do hladka. Jeho dokonalý povrch byl tmavě modrý, až na tenounké bílé žilky, které na něm tvořily hustou síť. Kámen pod jeho prsty chladil a byl neuvěřitelně jemný, jako ztuhlé hedvábí. Měl tvar asi stopu dlouhého oválu a mohl vážit několik liber, i když ve skutečnosti byl lehčí, než se zdál.

Eragonovi připadal překrásný a zároveň děsivý. Odkud se tu vzal? Má nějaký zvláštní účel? Pak ho napadla ještě znepokojivější myšlenka: Dostal se sem náhodou, nebo je určený přímo pro mě? Ze starých příběhů se naučil přistupovat ke kouzlům i těm, kdo je užívají, nesmírně opatrně.

Ale co mám s tím kamenem udělat?

Špatně by se mu nesl a navíc mohl být nebezpečný. Asi by ho tu měl raději nechat. Projel jím záchvěv nerozhodnosti a kámen skoro odhodil, ale nakonec ho něco zastavilo. Když nic lepšího, dalo by se za něj koupit nějaké jídlo, rozhodl s pokrčením ramen a schoval kámen do ruksaku.

Rokle byla příliš otevřená, než aby se v ní dalo bezpečně utábořit, a tak vklouzl zpátky do lesa a rozprostřel si pokrývku pod kořeny vyvráceného stromu. Když povečeřel chléb se sýrem, zachumlal se do přikrývek a usnul v myšlenkách nad tím, co se mu přihodilo.

 

Údolí Palancar

Příštího rána planulo vycházející slunce v překrásných růžových a žlutých odstínech. Vzduch byl svěží, voňavý a velmi chladný. Okraje potůčků zamrzly a malé tůňky se pokryly ledem. Když Eragon posnídal ovesnou kaši, vrátil se k rokli a začal zkoumat spáleniště. Ranní světlo však neodkrylo nic nového, a tak vyrazil k domovu.

Zarostlá stezka, kterou chodila zvěř, byla jen neznatelně vychozená a v některých místech se úplně ztrácela. Protože si ji vyšlapala zvířata, často se vracela v dlouhých oklikách. I přes tyto nedostatky to ale byla nejrychlejší cesta z hor.

Dračí hory byly jedním z mála míst, o kterých král Galbatorix nemohl říci, že jsou pod jeho vládou. Ještě dnes se vyprávějí příběhy, jak kdysi polovina jeho armády zmizela poté, co vpadla do neprostupných lesů. Jako by nad ponurými vrchy viselo mračno smůly a neštěstí. I když stromy rostly do výšky a obloha byla jasná, jen málo lidí přečkalo v Dračích horách delší dobu bez nějaké nehody. Eragon byl jedním z toho mála - nepřisuzoval to však žádnému mimořádnému daru, ale spíš neustálé ostražitosti a bleskurychlým reakcím. Chodil po horách už mnoho let, ale i tak byl stále v pohotovosti. Pokaždé, když si myslel, že mu odhalily svá tajemství, se stalo něco, co ho znovu zmátlo - jako teď s tím kamenem.

Pokračoval svižným krokem a cesta mu rychle ubíhala. Pozdě večer přišel na okraj prudké strže. Hluboko pod ním se divoce valila řeka Anora, tekoucí do údolí Palancar. Sycená stovkami drobných pramínků řeka mocně zápolila s kameny a balvany, které jí stály v cestě. Vzduchem se neslo tlumené hučení.

Utábořil se v houští poblíž strže, a než šel spát, pozoroval vycházející měsíc.

Během dalšího dne a následujícího půldne se ochladilo. Eragon pospíchal, a tak jen zřídka zahlédl nějakou zvěř. Krátce po poledni uslyšel vodopády Igualda, které vše zahalily monotónním zvukem nekonečného šplouchání. Pěšina ho zavedla na vlhký břidlicový výběžek, kolem něhož se řítila řeka. Voda z ní stříkala vysoko do vzduchu a po březích obrostlých mechem stékala zpět.

Před ním se jako rozložená mapa prostíralo údolí Palancar. Spodní část vodopádů Igualda, ležící víc než půl míle pod ním, byla nejsevernějším místem údolí. Kousek od vodopádů byl vidět hlouček hnědých stavení Carvahallu. Z komínů stoupal bílý kouř, který kontrastoval s okolní divočinou. Farmy z této výšky vypadaly jako malé čtverečky, ne větší než konečky jeho prstů. Krajina kolem nich měla v místech, kde se ve větru vlnila suchá tráva, světlehnědou nebo pískovou barvu. Řeka Anora se klikatila od vodopádů k jižnímu konci údolí a v širokých pruzích se v ní zrcadlila sluneční záře. V dálce řeka míjela vesnici Therinsford a osamocenou horu Utgard. Věděl, že za ní už se jenom stáčí na sever a vtéká do moře.

Po chvíli Eragon sešel z výběžku a vydal se s námahou dolů po prudce klesající pěšině. Když došel až na úpatí hor, vše bylo zahaleno jemným prachem, v němž splývaly barvy a tvary do šedé masy. Bylo už šero a nedaleko se mihotala světla Carvahallu; domy vrhaly dlouhé stíny. Kromě Therinsfordu byl Carvahall jedinou vesnicí v údolí Palancar. Osada ležela v ústraní a obklopovala ji nevlídná, avšak překrásná divočina. Kromě obchodníků a lovců sem přijíždělo jen málo pocestných.

Vesnice sestávala z masivních roubených domů s nízkými střechami - některé byly doškové, jiné šindelové. Z komínů stoupal kouř, který prosytil vzduch vůní dřeva. Budovy měly široké verandy, kde se lidé shromaždovali na kus řeči nebo tu uzavírali obchody Čas od času se někde rozsvítilo v okně, když zapálili svíčku nebo lampu. Eragon slyšel muže, jak se nahlas baví venku na čerstvém večerním vzduchu, zatímco ženy si pro ně chodily a hubovaly je, že ještě nepřišli domů.

Eragon prokličkoval mezi domy směrem ke stavení z těžkých, širokých trámů, ve kterém bylo řeznictví. Z komína se valil černý kouř.

Zatlačil do dveří a vstoupil dovnitř. Ocitl se v prostorné vyhřáté místnosti, jasně osvícené ohněm praskajícím v kamenném krbu. Podél protější stěny se táhl prázdný pult. Na podlaze byla poházená sláma. Všechno zde bylo pečlivě uklizené, jako by majitel ve volném čase hledal v neviditelných skulinách i ta nejtitěrnější zrnka prachu. Za pultem stál řezník Sloun. Mužík měl na sobě bavlněnou košili a dlouhý plášť ušpiněný od krve. U pasu se mu pohupovala sada pořádných nožů. Měl nažloutlou podobanou tvář a podezíravé černé oči. Zrovna leštil pult roztrhaným hadrem.

Když Eragon vešel, Sloun se ušklíbl. „Hleďme, zázračný lovec se ukázal mezi námi smrtelníky. Kolikpak si toho neseš tentokrát?“

„Nic,“ odpověděl stroze Eragon. Nikdy neměl Slouna rád. Řezník s ním vždycky jednal s opovržením, jako by byl nějaký podřadný tvor. Vdovci Slounovi podle všeho záleželo jen na jediném člověku - jeho dceři Katrině, kterou slepě miloval.

„To se divím,“ řekl Sloun se strojeným údivem. Otočil se k Eragonovi zády, aby něco seškrábl ze zdi. „A proto jsi sem přišel?“

„Ano,“ připustil neochotně Eragon.

„Pokud je to tak, ukaž mi peníze.“ Sloun poklepával prsty do stolu. Eragon přešlápl na místě a nic neříkal. „Do toho - buď je máš, nebo ne. Jak to je?“

„Skutečně nemám peníze, ale mám...“

„Cože? Nemáš peníze?“ skočil mu řezník zostra do řeči. „A to chce nakupovat maso! Rozdávají snad ostatní obchodníci své zboží jen tak? Mám ti snad dát maso zadarmo? Krom toho,“ řekl najednou, „už je pozdě. Přijď zítra a s penězi. Dnes už mám zavřeno.“

Eragon na něj upřeně hleděl. „Nemohu čekat do zítra, Sloune. Vyplatí se ti to; našel jsem něco, čím ti zaplatím.“ Okázale vytáhl kámen a opatrně ho položil na poškrábaný pult, kde se zatřpytil v odrazu tančících plamenů.

„Nebo spíš ukradl, že,“ zabručel Sloun a zvědavě se předklonil.

Eragon přešel jeho poznámku a zeptal se: „Bude to stačit?“

Sloun zvedl kámen a zamyšleně ho potěžkal. Přejížděl rukama po hladkém povrchu a zkoumal bílé žilky. S vypočítavým pohledem ho položil zpátky. „Je pěkný, ale jakou má cenu?“

„To nevím,“ připustil Eragon. „Ale nikdo by si určitě nedával práci s tím, aby ho takhle opracoval, kdyby byl bezcenný.“

„Asi ne,“ řekl Sloun s přehnanou trpělivostí. „Ale jakou má cenu? Protože to nevíš, doporučuji ti, aby sis našel kupce, který ji bude znát, nebo abys přijal mou nabídku - tři zlatky.“

„To je zlodějna! Musí stát nejmíň desetkrát tolik,“ ohradil se Eragon. Za tři zlatky by koupil maso sotva na týden.

Sloun pokrčil rameny. „Pokud se ti nelíbí moje nabídka, počkej, dokud nepřijedou obchodníci. Stejně už mě tahle debata unavuje.“

Kupci navštěvovali Carvahall každé jaro a zimu. Byla to skupina kočovných obchodníků a umělců, kteří skupovali všechno, co vesničané a místní farmáři vypěstovali nebo vyrobili navíc, a prodávali, co bylo ve vesnici potřeba k životu na další rok: semena, zvířata, látky a zásoby soli a cukru.

Ale Eragon nechtěl čekat do jejich příjezdu; než se objeví, bude to ještě nějaký čas trvat a jeho rodina potřebuje maso teď. „Ano, přijímám,“ odsekl.

„Dobrá, dám ti za něj nějaké maso. Ne že by na tom záleželo, ale kdes ho našel?“

„Před dvěma dny v Dračích horách...“

„Zmiz odtud!“ nakázal mu Sloun a odstrčil kámen. Vztekle odkráčel na konec pultu a začal drhnout nůž od zaschlé krve.

„Proč?“ zeptal se Eragon, zaskočený Slounovou reakcí. Přisunul si kámen blíž, jako by ho chtěl chránit před Slounovým hněvem.

„Nebudu obchodovat s ničím, co přineseš z těch prokletých hor! Vezmi si svůj začarovaný kámen a odnes ho, kam chceš.“ Při těch slovech Slounovi sklouzla ruka a řízl se do prstu, ale zdálo se, že si toho ani nevšiml. Drhnul usilovně nůž dál a na čepeli mezitím přibývaly skvrny od čerstvé krve.

„Odmítáš mi prodat své zboží!“

„Ano! Dokud nezaplatíš penězi,“ zavrčel Sloun a ustupoval pryč se zdviženým nožem v ruce. „Jdi, než ti pomůžu!“

Vtom se dveře za nimi rozlétly. Eragon se prudce otočil, připravený na další potíže. Dovnitř vešel statný Horst. Za ním se objevila Slounova dcera Katrina - vysoká šestnáctiletá dívka s odhodlaným výrazem ve tváři. Eragona překvapilo, že ji tu vidí; obvykle se do otcových sporů nepletla. Sloun na ně nejistě pohlédl a pak začal Eragona obviňovat. „On ne...“

„Ticho!“ zaburácel Horst a zakřupal při tom klouby na rukou. Byl to carvahallský kovář, což dosvědčoval jeho silný krk a poškrábaná kožená zástěra. Měl vykasané rukávy; rozepnutá košile mu odhalovala část mohutné, svalnaté zarostlé hrudi. Ostré čelisti lemoval černý nepoddajný a nedbale zastřižený plnovous. „Sloune, co to zas děláš?“

„Nic.“ Upřel na Eragona nenávistný pohled a pak vyhrkl. „Tenhle... kluk sem přišel a začal mě otravovat. Žádal jsem ho, aby odešel, ale on se ani nehnul. Dokonce jsem mu pohrozil a on si z toho nic nedělal!“ Sloun jako by se při pohledu na Horsta scvrkl.

„Je to pravda?“ zeptal se kovář.

„Ne!“ ohradil se Eragon. „Nabídl jsem tady ten kámen za nějaké maso a on to přijal. Když jsem mu ale řekl, že jsem ho našel v Dračích horách, odmítl se ho třeba jen dotknout. Co na tom záleží, odkud pochází?“

Horst zvědavě pohlédl na kámen, ale pak znovu obrátil pozornost k řezníkovi. „Proč s ním nechceš obchodovat, Sloune? Ani já nemám Dračí hory nijak v lásce, ale pokud jde o cenu toho kamene, sám bych za něj zaplatil.“

Otázka chvíli visela ve vzduchu. Pak si Sloun olízl rty a řekl: „Tohle je můj obchod. Můžu si tu dělat, co chci.“

Katrina vystoupila před Horsta a pohodila dozadu kaštanovými vlasy, které připomínaly spršku roztavené mědi. „Otče, Eragon ti chce zaplatit. Dej mu to maso, ať se můžeme v klidu navečeřet.“

Sloun nasupeně přimhouřil oči. „Jdi zpátky domů, do tohohle ti nic není... Řekl jsem jdi!“ Katrině ztuhly rysy a rázně odkráčela z místnosti.

Eragon to pozoroval s nechutí, ale neodvážil se zasáhnout. Horst se poškrábal ve vousech a pak prohlásil: „Dobrá, můžeš obchodovat se mnou. Co jsi chtěl nakoupit, Eragone?“ Jeho hlas se rozléhal po místnosti.

„Tolik masa, kolik si budu moci dovolit.“

Horst z měšce odpočítal hromádku mincí. „Dej mi své nejlepší maso a řízky. A ať je toho tolik, aby měl Eragon pěkně plný ruksak.“ Řezník zaváhal a díval se z jednoho na druhého. „Neprodat maso ani mně - to by byl opravdu špatný nápad,“ pohrozil mu Horst.

Sloun s nenávistným pohledem vklouzl do zadní místnosti. Doléhalo k nim vzteklé sekání, balení a tlumené nadávky. Po několika nepříjemných minutách se vrátil s náručí zabaleného masa. S kamennou tváří přijal Horstovy peníze, pak se vrátil k mytí nožů, jako by tam nebyli.

Horst sebral maso a vyšel ven. Eragon spěchal za ním, s ruksakem a kamenem v rukou. Mrazivý noční vzduch se jim opřel do tváří a osvěžil je po nákupu v nevětraném obchodě.

„Díky, Horste. Strýček Gero bude mít radost.“

Horst se potichu zasmál. „Neděkuj mi. Už jsem to chtěl udělat dávno. Sloun je prohnaný ničema, trocha ponížení mu vůbec neuškodí. Katrina zaslechla, co se děje, a přiběhla pro mě. Dobře, že jsem přišel - vy dva jste už skoro byli v sobě. Bohužel se obávám, že příště tebe ani nikoho z tvé rodiny neobslouží, i když budete mít peníze.“

„Proč se na mě hned tak obořil? Nikdy jsme se sice nepřátelili, ale vždy si rád vzal naše peníze. A nikdy jsem neviděl, že by se takhle choval ke Katrině,“ řekl Eragon, zatímco otvíral ruksak.

Horst pokrčil rameny. „Zeptej se svého strýce. Ten o tom ví víc než já.“

Eragon nacpal maso do ruksaku. „No, tak teď mám další důvod pospíchat domů... abych vyřešil tuhle záhadu. Tady máš, tohle je tvoje.“ Podal mu kámen.

Horst se usmál. „Ne, nech si svůj podivný kámen. Co se týče placení, Albriech hodlá příští jaro odejít do Feinsteru. Chce se stát kovářským mistrem a já budu potřebovat pomocníka. Můžeš přijít a odpracovat si dluh, až se ti to bude hodit.“

Eragon zlehka přikývl, tak velkorysou nabídku nečekal. Horst měl dva syny, Albriecha a Baldora, kteří pracovali v jeho kovárně. Byl nadšen, že bude moci nastoupit na místo jednoho z nich. „Ještě jednou ti děkuji! Těším se, až s tebou budu pracovat.“ Byl rád, že bude mít možnost Horstovi dluh splatit. Jeho strýc by nikdy nepřijal milodar. Pak si Eragon vzpomněl, o co ho požádal jeho bratranec, než se vydal na lov. „Roran chtěl, abych Katrině předal vzkaz, ale protože s ní teď nemůžu mluvit, mohl bys to prosím zařídit?“

„Samozřejmě.“

„Mám jí vyřídit, že jakmile přijedou obchodníci, vyrazí Roran do města a rád by se s ní viděl.“

„To je vše?“

Eragon byl trochu v rozpacích. „Ne, ještě chtěl, abych jí řekl, že je ta nejkrásnější dívka, kterou zná, a že na ni pořád myslí.“

Horst se zeširoka zazubil a mrkl na Eragona. „Začíná to být vážné, co?“

„Ano, pane,“ odpověděl Eragon s letmým úsměvem. „Mohl bys jí také za mě poděkovat? Bylo to od ní milé, že se mě zastala proti svému otci. Doufám, že ji za to nepotrestá. Roran by se zlobil, kdybych jí způsobil nějaké potíže.“

„Toho bych se nebál. Sloun neví, že mě přivolala ona, a tak na ni, myslím, nebude moc tvrdý. Než půjdeš, povečeříš s námi?“

„Je mi líto, ale nemohu. Gero mě čeká,“ řekl Eragon a zavazoval si ruksak. Nasadil si ho na záda, zvedl ruku na rozloučenou a vydal se po silnici.

I když maso bylo těžké, nový elán ho pobízel do kroku; už se nemohl dočkat, až bude doma. Vesnice skončila a on zanechal její hřejivá světla daleko za sebou. Perleťově třpytivý měsíc vykukoval nad horami a zaplavoval zemi strašidelným světlem. Všechno se zdálo vybledlé a hladké.

Skoro na konci silnice uhnul z cesty, která pokračovala na jih. Vysokou trávou, která mu sahala až k pasu, vedla vzhůru nenápadná pěšina, téměř skrytá ve stínu jilmů. Vystoupal na kopec a uviděl vlídné světlo domova.

Dům měl šindelovou střechu a komín z cihel. Přes nabílené stěny vedl okap, vrhající na zem stín. Jedna strana uzavřené terasy byla zarovnaná dřívím připraveným na zátop. Na druhé straně bylo nakupeno zemědělské nářadí.

Než se sem po smrti Gerovy ženy Mariany nastěhovali, byl dům skoro půl století opuštěný. Stál deset mil od Carvahallu, což bylo mnohem dál než ostatní domy. Lidé namítali, že tak daleko je to příliš nebezpečné, protože se v době nesnází rodina nemůže spolehnout na pomoc vesničanů. Ale Eragonův strýc se nenechal přesvědčit.

V tmavě natřené stodole asi sto stop od domu byli ustájeni dva koně - Birka a Brugh - spolu s kuřaty a krávou. Někdy k nim přibylo i prase, ale letos si žádné nemohli dovolit. Mezi stájemi stál vmáčknutý vůz. Na kraji polí rostla hustá řada stromů, které lemovaly řeku Anoru.

Když celý znavený dorazil k verandě, zahlédl za oknem mírný pohyb. „Strýčku, to jsem já, Eragon. Pusť mě dovnitř.“ Za okamžik zachrastila západka a dveře se otevřely.

Gero stál ve vchodu s rukou opřenou o dveře. Obnošené šaty na něm visely jako hadry na dřevěné kostře. Hubený, hladový obličej s pronikavým pohledem rámovaly prošedivělé vlasy. Vypadal jako člověk, kterého zčásti mumifikovali zaživa. „Roran už spí,“ odpověděl na Eragonův tázavý pohled.

Na starém dřevěném stole, z něhož se třepila dřevěná vlákna v drobounkých rýhách, svítila lucerna. U kamen se na stěně leskly řady kuchyňského nádobí, zavěšené na háčcích domácí výroby. Druhé dveře vedly do další části domu. Prkenná podlaha byla za ta léta už notně prošlapaná.

Eragon shodil batoh a vyložil z něj maso. „Co to je? Koupil jsi maso? Kdes vzal peníze?“ zeptal se ho nevlídně strýc, když uviděl balíčky.

Eragon se zhluboka nadechl, než odpověděl. „Ne, Horst nám ho koupil.“

„Ty jsi mu dovolil, aby za tebe zaplatil? Už jsem ti říkal, že nebudu žebrat o jídlo. Pokud se nedokážeme uživit, můžeme se rovnou přestěhovat do města. A než se dvakrát otočíš, budou nám posílat staré šaty a vyptávat se, jestli přežijeme zimu.“ Gero měl tvář bledou vzteky.

„Nepřijal jsem to jako milodar,“ odsekl Eragon. „Horst souhlasil, abych si dluh na jaře odpracoval. Bude potřebovat někoho na výpomoc, protože Albriech odchází.“

„A kdy mu chceš pomáhat? Hodláš zanedbávat všechno to, co se musí udělat tady?“ zeptal se Gero, který se přinutil ztišit hlas.

Eragon pověsil luk s toulcem na háky vedle vstupních dveří. „Nevím, jak to budu dělat,“ řekl podrážděně. „Navíc jsem našel něco, co by mohlo mít nějakou cenu.“ Položil kámen na stůl.

Gero se nad ním sklonil: hladový výraz v jeho tváři se ještě zvýraznil a prsty se mu podivně chvěly. „Tohle jsi našel v Dračích horách?“

„Ano,“ řekl Eragon a popsal, jak se to seběhlo. „A aby toho nebylo málo, přišel jsem o svůj nejlepší šíp. Budu si muset vyrobit nový.“ Oba upírali oči na kámen ležící skoro ve tmě.

„Jaké bylo počasí?“ zeptal se ho strýc a zvedl kámen. Úzkostlivě ho svíral, jako by se bál, že z ničeho nic zmizí.

„Zima,“ odpověděl Eragon. „Nesněžilo, ale každou noc mrzlo.“

Zdálo se, že to Gera znepokojilo. „Zítra budeš muset s Roranem sklidit zbytek ječmene. Pokud stihneme posbírat také dýně, mráz nám neublíží.“ Podal kámen Eragonovi. „Na, schovej si ho. Až přijedou obchodníci, zjistíme jeho cenu. Asi bude nejlepší ho prodat. Čím míň se budeme zaplétat s kouzly, tím lépe... Proč Horst zaplatil to maso?“

Eragon strýci stručně vylíčil svou hádku se Slounem. „Akorát nechápu, co ho tak rozčílilo.“

Gero pokrčil rameny. „Slounova žena Ismira utekla přes vodopády Igualda rok předtím, než jsi přišel na svět. Od té doby se Sloun k Dračím horám nepřiblížil, ani s nimi nechtěl nic mít. Ale to není důvod odmítat peníze. Myslím, že ti chtěl dělat naschvály.“

Eragon znaveně pokýval hlavou a řekl: „Jsem rád, že jsem zpátky." Gerův pohled roztál a muž přikývl. Eragon doklopýtal do svého pokoje, strčil kámen pod postel a padl na slamník. Doma. Poprvé od chvíle, kdy se vydal na lov, se úplně uvolnil a usnul hlubokým spánkem.